Konal se na počátku Velikonoc (28. 3.) a naplněný sál Rudolfina svědčil o tom, že nešlo jen o interní záležitost učiliště, ale o plnohodnotný koncert sezony za účasti předního pražského profesionálního tělesa. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se naplno angažoval ve svém velkém obsazení v partiturách, náročných v mnoha ohledech. V úvodu se nejdříve představil Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře řízený Karlem Doležalem s poeticky hravými Tanci pro harfu a smyčce Clauda Debussyho. Harfistka Barbora Plachá předvedla vysokou technickou dispozici i smysl pro jemné sonické odstíny s akcentem na výrazové kontrasty částí Danse sacrée a Danse profane.
Dva absolventi konzervatoře získali v konkurzu na orchestr jako zvláštní prémii doprovod SOČR. I když východiska obou mladých skladatelů byla rozdílná i vzhledem k žánru, který zpracovali, v křtu před publikem obstáli. Jiří Kabát je původním vzděláním a praxí aktivní interpret s širokou specializací, který souběžně studoval skladbu a dirigování. Jeho Symfonie No. I Te Deum pracuje se zvukově dominantním partem varhan. Členové SOČR interpretačně stavěli na orchestrační nápaditosti a současně určité koncíznosti hudebního materiálu, který nevylučoval pestrost jednotlivých vět. Allegro frenetico nešetřilo zvukem žesťů a dynamickou hybností. Andante jakožto variace na protestantský chorál oslovilo překvapivě i rozverným veselím, symbolika zvonů v závěru připomenula čas bohoslužeb. Scherzo symfonie je svižné, ozývají se melodické šlehy, žesťová frulata a čerpá se z nezvyklých sólových vstupů tuby či kontrafagotu. Závěrečná věta cituje melodii Te Deum. Uplatňuje velký zvuk orchestru, bohatě obsazené bicí, specificky rozmístěné na scéně. Kombinace nástrojů je opět rafinovaná, od působivých dvojhlasů až k impozantní upomínce chorálu ve všech žestích.
Další skladbou večera byl balet na námět Carollovy Alenky v říši divů Jana Ryanta Dřízala. Uvést hudbu k baletu bez scénického provedení může být tak trochu riziková záležitost (něco jiného jsou poslechové suity, jak je známe z díla Čajkovského či Prokofjeva). Zde šlo o to udržet napětí a orientovat se v třinácti dějových obrazech baletu bez vizuální složky. I díky interpretům Dřízal oslovil publikum osobitou sonickou představivostí, využívající mezní technické a barevné možnosti nástrojů, pracoval s protiklady hutného zvuku orchestru, kombinacemi skupin, i řídkou partiturou se symbolicky volenými sóly. Alenčin svět na pomezí alegorie a reality vyšperkoval názvuky na Stravinského, Xenakise i vlastními „sémantickými“ ikonami (falešnost kočky Šklíby je ztělesněna čtvrttónovými houslemi, fanfáry se prolínají s tématy Srdcové královny zrcadlově jako na hracích kartách atd.). Na své si přišli hráči na perkusní nástroje, rozmístěné různě v orchestru a využívající zvuků kovových, dřevěných a také kombinovaných se syntezátorem a řehtačkou. Náročná role byla předepsána žesťům (zvláště pozouny, tuby, saxofon), různé artikulaci smyčců (pizzicata), zaujal i zvláště těkavě traktovaný klavír. Pozornost osvěžily vstupy tanců v jednotlivých částech: od valčíku (2) k bizarnímu Tanci podivných tvorů (5), po Paželví čtverylku (11) k osvobozujícímu tanci Alenky (12). Hudba se v průběhu harmonicky rozsvěcuje a zatemňuje, velkou roli hraje dynamika (10, 12).
Ovace ve stoje, kterými publikum koncert zakončilo, patřily bezesporu i orchestru a dirigentu večera, kterým byl Pavel Trojan Jr. Jeho vnímání hudby je podloženo úspěšnou tvorbou skladatelskou. Taktovky se ujal s dynamickou vervou i disciplínou a věrohodně vedl posluchače k rozluštění asociací a porozumění hudbě tohoto večera.Olga Kittnarová, Hudební rozhledy, 06/2013